PF 2010
úterý 29. prosince 2009
sobota 26. prosince 2009
Léňa – Rok přeměny
Kategorie:
Reportáže
Rok 2009 očima Léni:
Léňa – Rok přeměny
Rok 2009, druhý rok s oranžovým srdcem.
Před druhým rokem ve šlapkách jsem měl veřejný cíl ,jezdit lépe než v roce 2008. Už jsem byl na svém dosavadním, životním vrcholu to znamenalo, udělat nějakou změnu. Trénování (rozuměj 1000km/měsíc) v polabí bylo minulý rok tvrdé, ale veselé a hlavně jsem se dost zlepšil. Když jsem slyšel, že Malina jezdit v zimě moc nebude, Renda můj hlavním soupeř má trenéra nedalo mi to a začal jsem shánět informace, kterou cestou se vydat. Soukromý cíl byl, jezdit minimálně v druhém balíku.
Na Malinovi s Kuřetem jsem viděl, že trénovat pod dohledem trenéra vede ke zlepšování, ale sám vím, že vzhledem ke svému zaměstnání nebudu schopet trénovat přesně dle plánu, další nevýhodu jsem viděl ve finanční náročnosti. Ale i tak jsem o tom dost vážně uvažoval, protože má hlavní motivace Renda z KPO už měl trenéra. Mé váhání nakonec rozříznul Radek, který mi poslal dost detailní rozips svého tréninku a hlavně svůj názor na trénink s trenérem, jeho názor mi dával hlavu a patu. Do toho ještě věčný optimista Diablo, který cyklistikou žije , především padajícím listím, přispěl svými svéraznými názory, které se zdají na první pohled zvláštní, ale jasné a stručné. Trenér zamítnut.
Takže zbývalo se rozhodnout, zda-li brázdit silnice nebo chodit do posilovny a provádět další doplňkové sporty. Na brázdění silnic mi ještě chyběl správný zimák. Na svého Širera jsem prostě blatníky nedostal a na biku jsem nechtěl absolvovat druhou zimu. Naštěstí máme ve šlapkách zlaté srdce a hlavně zlaté ručičky Laca, který mi z dalekého Popradu nabídnul sestavení zimáka za velmi zajímavých podmínek. S nostalgii jsem zabalil do krabice od Kuřete , svého Šírera na kterém jsem se silniční cyklistikou začínal, odjel jsem na něm svého prvního Krále, Beskyda, UAC, seznámil jsem se se šlapkami, srdíčko bolelo, ale nešlo jinak..... Pak už jen zbývalo čekat co mi ten slovenský MacGyver vytvoří. Byl jsem prostřednictvím Skypu průběžně od Laca informován v jakém stadiu představby se zimáček nachází. Nejvíce mě bolely fotky, na kterých byl Šírer nařezán na trubky! Prostě už tam bylo vše tak zarezlé, že nepřežil odmontování komponentů. Hold byla naše rodina zase o jednoho člena menší. Na dalších fotkách už jsem viděl svého zimáka, nádherný žlutý rám, stříbrná vidlice, černá říditka a hlavně stříbrné blatníky! Už jsem se nemohl dočkat až mi ten dárek z Popradu dorazí. Za pár dní se tak stalo. Všechny díly byly v krabici zabaleny jako by byly ze skla. Bylo vidět, že Laco si dal dost práce se zabalením mého přírustku do rodiny. Bál jsem se, že se mi nepodaří ho sestavit, zvláště jsou-li mé technické dovednosti na úrovni, kde výměna duše představuje jejich vrchol..... Zvládnul jsem to a má Meridka se vyklubala na svět dost brzy, zbývalo jí ještě opatřit plýnky (rozuměj zástěrky) a mohla vyrazit na silnice. Tady zase vypomohl Kolíkáč, od kterého jsem dostal plastovou roli na zástěrky. Instalace zástěrek mi zabrala již více času, ale dílo se podařilo, jsou až na zem a ze žádného zimního balíku mě nevyhodí! Zimáka jsem měl a variantě brázdit polabí už nic nebránilo. Posilovna mě nelákala.
Začal prosinec. Hned od prvního týdne mám jasno. Týdně 2x přes 100km a 2x kolem 50km. První týden vyšel nádherně, vše splněno. První stovečka tedy bolela, ale byla tam hned 2.12.. Za prvních deset dní jsem měl skoro 500km. Počasí se začalo kazit, na kolo vyrazili jen Ti neodvážnější a mezi ně orpavdu nepatřím. Veškeré km jsem většinou najížděl sám. Kolík měl starosti s bytem, Ice moc nejezdil, Malina se věnoval plavání, běhu, Kuře měl zimní spánek, Renda makal podle trenéra, zůstal jsem sám a to se v mínusech a závějích jezdí špatně.
Začal jsem uvažovat o tom, že se nechám zlákat Malinou k běhu kolem přehrady. Už měl něco naběháno ještě k tomu bývalý fotbalista, dal jsem si před prvním společným během pár samostatných běžeckých tréninků, kde jsem se snažil prodlužovat čas tréninku z úvodních 20min. až na 40min. Po asi čtyřech trénincích jsem zavolal Malinovi, že se rád proběhnu. Náš první trénink proběhl přes den, dali jsme asi 5km, byla to pohoda, moc mě to začalo bavit. Běhali jsme docela často, vzdálenosti prodlužovali, tempo nehrotili. Jednou jsem se proběhnul také s Rendou u něj nemůžu zapomenout na jeho svítilnu, kterou měl na hlavě. Byli jsme běhat v absolutní tmě , když jsem na něj čekal uprostřed hlubokého lesa, vyhlížel jsem spíše vrahy a úchyly než závodníka Rendu, z ničeho nic jsem zahlédl v dáli světýlko, které se přibližovalo, naprosto mě oslepilo a pak na mě začalo mluvit, uff úchyl to není. Když mě běhání bavilo nejvíc, zasáhla vyšší moc. Domluvil jsem se s Malinou na večerním běhu. Bylo čerstvě nasněženo tak deset cm po celém lese. Běžel jsem na místo srazu, ani jsem neviděl na cestu jak vše splývalo a najednou šlápnu do prázdna vší vahou. Kotník udělal chrchrrrrr a už jsem se svíjel bolestí na lesní cestě daleko od všeho a všech. Blížil se čas našeho srazu s Malinou, už mu chci volat, že nedorazím. Když vytáčím jeho číslo, kotník rozhýbávám a jdu dokonce do poklusu. Típu telefon a věřím, že to bude ok. Když dorazím na hráz kotník už nebolí jen příjemně pálí. Odběhneme si svých 40minut a běžíme domů. Doma sundám botu a vidím pěkně nateklý kotník. Nakonec se z této noční příhody stalo šestnáct dní bez pohybu. Vše natrénováno z prvních dní je pryč.
Když už začínal být kotník v poho začal se blížit termín porodu mého syna. Jezdili jsme do porodnice rodit od 23.12. do 30.12. denně. Jít někam na trénink bylo nemyslitelné, už stačilo, že v práci jsem se nehnul od hlavních východových dveří. Nakonec jsme porodili přímo na Silvestra. Další přírustek do rodiny, Vojta. Prosinec ukončen s podprůměrnými 614km.
Leden co počasí se týče byl ještě horší. Na kolo jsem vyrážel jen zcela ojediněle, nesystematicky. Dalších sportů také moc nebylo, přišlo nachlazení, silná chřipka. Běhy okolo Hostivařské přehrady začaly být výživnější především výběhy do kopce se sklonem kutálejících hadů. S Malinou jsem tyto výběhy absolvoval jednou. Sám jsem do toho stometrového krpálu vysprintoval dvakrát nebo třikrát apak jen další čtyři spíše výlezy. Rakeťák ho dal desetkrát a vždy pěkným kvapíkem. Zoufalost s minima natočených km mě dohnala poprvé vyzkoušel spinning, který mě naprosto neoslovil. Dvě hodiny šlapání na místě utekly sice rychle, vypotil jsem minimálně litr potu, ale chyběl ten vítr ve vlasech. Přišla na řadu také posilovna, kde jsem si vzpoměl na svá fotbalová léta, nejvíce jsem cvičil břicho a záda. Záda mě na maratónech vždy bolela. Překvapilo mě jak se stroje v posilovnách za těch patnáct let změnily. Za nás jich bylo tak deset, teď jsem si mohl vybírat na každý sval z minimálně dvou strojů. Bez systému mě to také nebavilo.
Přeci jen se v lednu stala událost , která mi tento měsíc zpříjemnila. Setkání s profíkem! Na netu jsem mi zalíbila velmi výhodná nabídka na odkup S-works silničních tretér. Když jsem kontaktoval prodejce, vyloupl se Standa Kozubek. Bomba, ještě jsem žil z dojmů, kdy jsme s Icemanem mrzli na křižovatce při posledních Varech a vyhlíželi rakeťáka Malinu a najednou mluvím s vítězem tohoto závodu. Naše první setkání proběhlo na Národní třídě. Očekával jsem nějakého namyšleného suveréna, který po mě tretry hodí, vyinkasuje love a setkání rychle skončí. Jaké bylo mé překvapení když se proti mně vyloupne naprosto normální kluk v džínách a mikině, kterému aspoň dle mých dojmů vůbec nevadilo povídat si o závodech jak našich amatérských tak jeho profesionálních v cizině a u nás. Hltal jsem každou větu, rozhovor se nesl naprosto v pohové rovině, až mi ani nepřišlo divné se zeptat, zda-li by se nejel někdy projet. K mému překvapení to nebyl problém. Fajn, svezeme se. Odcházel jsem nejen se svými novými tretrami, ale také s příslibem svezení s vítězem Varů. Standa byl zrovna v zimní přípravě stačilo se jen trefit do jeho programu. První termín nevyšel, zasáhla má nemoc. Druhý na který měl původně přijet také Malina už vyšel. Čekal jsem, že se pojede dost rychle, měl jsem sice příslib kompenzaci, ale stále jsem si říkal, že u těchto lidí kompenzace může znamenat mé maximálky. Ale šel jsem do toho. Sešli jsme se naproti plaveckému stadionu v Podolí. Standa přijel na čas, jediné co mě překvapilo tak bez helmy. Plán byl je směr Štěchovice a zpět. Usadil jsem se za zdní galuskou Standy a čekal, že to začne. Jedeme okolo 20 až 25km/hod. No, nic tak začneme asi až za Zbraslaví. Toužím si povídat, ale provoz nám jízdu ve dvojici nedovoluje. Spíše na Standu křičím až si připadám jak blbec. Kašlu na to a jen se vezu. Za Zbraslaví je tempo stále stejné. Jsem zvyklý když jedu ve dvojici, nastřídání, zeptám se tedy někde u Měchenic, jestli nechce vystřídat? Ne, že v pohodě. Jsem svědkem události, která ukazuje, že i profíci jsou normální lidi. Předjíždí nás obvyklý řidič blbeček, který zrcátkem skoro Standu sundal a ještě na nás troubí, Standa vystartuje a donutí blbečka zastavit. Probíhá obvyklý scénář těchto příhod, vysvětlování kdo jaký je atd. Byl to prostě mladej kluk, který vezl svou přítelkyni ve staré herce a chtěl ukázat jakej je borec. No vše dopadlo dobře a můžeme pokračovat. Probrali jsme způsob tréninku, postěžoval jsem si jak mě dokážou někteří rakeťáci na tréninku odrovnat, bylo mi doporučeno se na ně vykaš... a jezdit si své. Standovi předsezonní ambice, závody atd. Uteklo to strašně rychle ikdyž rychlost nepřesáhla 25km/h. V modřanech jsem Standovi popřál vše nejlepší do sezóny a odjel jsem směr domov. Únava minimální, nálada bombastická. JJ proč se honíme jak hovada, když se musí jezdit pomaloučku, to fakt nechápu -:). Týden na to vyrazím na trénink s naší severní větví a průměr máme 35km/h, tak asi tak.
V únoru se mi podaří vytáhnout ze zimního spánku Kuřete, který jen pracuje, provozuje gaučink a kamasutru. Ani ve snu mě nenapadá, že to bude vyjíždka na kterou dlouho nezapomenu . Jedeme se podívat na jeho chatu v Rabyni. Vytáhnul svého bika s jedním převodníkem a dvaceti kily. Na chatě poznávám Kuřecí rodiče, kteří nám přichystali teplé čajíčky a vánoční cukroví. Cesou do Prahy ve sjezdu do Štěchovic jede Honza jak šílenec, jsem za ním tak sto metrů, když už se blížime do obytné části vjede Honzovi do cesty auto, Honza do něj vletí a metelí salta až k betonovému sloupečku u krajnice. Tento pohled bych nikomu nepřál, naštěstí vše dobře dopadá, Honza v šoku, ale živej, řidič se ukazuje jako „rozumný“ a Honzu doveze až do Prahy.
Vyjel jsem také na hory, kde jsem si vyzkoušel běžky po osmnácti letech. Bylo to více plácání než běžkování, ale krásně jsem si to užil. Následovalo ještě pár výjezdů s balíkem od mostu, pár samotek jinak vůbec nic, protože sníh byl všude. Takže mé plány 1000km/měsíc, nebyly splněny ani čtvrtý zimní měsíc. Je jasné, že sezona bude podle toho vypadat. Začínám pokukovat po prvních závodech. Pražský zimní MTB jsem neabolvoval, protože počasí bylo opravdu tvrdé, obdivuju Gejzu, že se do toho vydal a dojel.
Naštěstí se ozval Diablo s nabídkou jet na Da-ba závody na biku. Už jsem byl tak natěšený na nějaký adrenalin, že jsem souhlasil. Vytáhnul jsem svého čtrnáct let starého bika a hurá na závody. MTB Da-ba obsahovala tři závody. V každém jsem jel na plno, ale díky nulové technice a nepříliš vydaření zimě jsem nedosáhnul na žádné dobré umístění. Jen jsem byl překvapený z toho, že jsem v pohodě dával, i o kolo Petra Bartoše, který mi minulý rok dost zatápěl nebo spíše mě porážel.
V tomto období mělo být zlatým hřebem soustředění na Jižní moravě. Bohužel v práci se vyskytly komplikace, které nesnesly odkladu a o soustředění jsem přišel. Začal se blížit PRS.
PRS poprvé na nové trati byl obrovská výzva, byl jsem zvědavý na to co udělala s mým tělem minimální zimní příprava. Jelo se mi super, kdybych si pořádně utáhnul rychloupínak zadního kola, objel bych to s prvním balíkem. To mě dost potěšilo, přeci jen mít za sebou všechny své soupeře a vědět, že to mohlo být lepší člověka potěší. Využil jsem svého dobrého naladění a hned druhý den po PRSu jsem yrazil na Da-ba časovku, kde mi poprvé unikla bedna o sekundu! Prohrál jsem s Petrem Bartošem, který měl kozu s diskem a já jen nádstavce. Závodění mě strašně bavilo, užil jsem si Sázavák, kde jsem byl poprvé v životě aspoň pár minut (tak dvě, tři) v úniku, Zákolany kde mi spadnul řetěz, ale i tak jsem měl lepší čas než minulý rok. První závodní měsíc jsem zakončil časovkou dvojic na Břežanské osmě, kde mě hodně překvapil Bobek, který moc nejel. V zimě mi trhal úsměv, PRS zajel famózně, měl nový karbonový rám, čekal jsem spíše, že nepojedu já. No nevadilo, vyšťavil jsem se dost a poslední jsme nebyli.
Květen začal firemním závodem ŠOS, tady se mi ukázal deficit ze zimi jako první. Dojel jsem daleko za lidmi s kterýma jsem chtěl dojel, ale zase jsem poznal nové soupeře a to Rudu z KPO a Jirku Humplika ze Smíchova. Považoval jsem je za soupeře s kterými bych měl normálně vyhrát, minulý rok jezdili dost za mnou. Kněžmost jen potvrdil Osmu, kde nám s Bobkem opět scházela lepší spolupráce k pokoření jedné hodiny, dvě sekundy prostě zamrzí. Další UAC v Jedomělicích jsem prokaučoval, tím, že jsem nevěděl kde je cíl a ikdyž jsem měl dost sil tak mi skoro celý náš balík včetně Jirky ukázal záda v cílové rovince. Poznal jsem neúnavného a proti všem závodícího Johnyho. Pak přišla zase nemoc a týdenní výpadek. Na Bělečské okruhy jsem přijel ještě nepříliš zdráv, počasí nám moc nepřálo a suma sumárum, mi to vše odjelo na prvním kopci a do cíle jsem se protrápil mezi poslednímy, hodně daleko za všemi svými lidmi.
Trénovat jsem jezdil do Kolodějí, kde se jezdilo sice zběsile, ale lépe než minulý rok. Z Orlíka se už nadobro vyklubala stoprocentní herečka, která je celá oranžová, ale celému světu tvrdí, že v žádném případě. Natočených jsem měl krásných 1263km.
Poprvé jsem jel na rovinatý závod, od kterého jsem si sliboval průměr 40km/h v „Sojovicích“. Jak se nakonec ukázalo rovina to nebyla, vítr foukal jako hrom a mě se potvrdilo, že ve větru jezdit neumím, prostě ten vítr necítím, asi jsem nějakej hemrafrodit. Po Sojovicích jsem jel na Dabu otestovat jak se podepsala nemoc na jízdu v kopcích. Tady jsem poprvé nedojel závod. Nevím jestli to bylo únavou ze Sojovic nebo špatným pitným režimem, ale dostal jsem takového hlaďáka, že jsem nemohl ve třetím okruhu ani otočit pedálem a prostě jsem vzdal svůj první závod v životě. V cíli jsem do sebe napral vše co mi kdo dal a jen díky Atamanovi, který mě odvezl do Prahy jsem ten den přežil.
Blížilo se Křivoklátské peklo, na které jsem prostě neměl výkonost. Nechal jsem se zlákat aspoň na první etapu. Zajel jsem strašně, nohy prostě nefungovaly byl jsem nakonec rád, že jsem odjel domů a v závodě nepokračoval. Úplně jsem ztratil chuť do závodění, naštestí se blížil můj oblíbený závod Brdský švih.
Tento závod považuji v tomto roce za rozhodující, tady jsem poprvé pochopil kam tento rok patřím. Už na Řevničáku jsem věděl, že je špatně, nejelo se mi dobře, dřel jsem. Mí noví soupeři Jirka, Ruda mi odjeli jako nic, jen zuby nehty jsem se dotáhnul k Johnymu. Závodilo se krásně, ale jel jsem hodně hranu, když Eda Pinkava na Babě rozhodl o přestávce na čůr.... ani mi to nevadilo, stal se ze mě turista. Toto zařazení se mi potvrdilo na Dabě. Do Milešova nepřijeli žádní top jezdci typu, David Klíma, Kuře atd, na statu se sešli prostě super kluci, kterří ten den byli určitě k poražení, ale mě šlo o to si to užít a pomoct Diablovi. Dojel jse poslední Diablovi jsem pomohl snad jen k totální šrotovanosti, ale strašně jsem si to užil.
Na závodech jsem prostě začal poznávat nové lidi, které jsem předtím nikdy neviděl. Mí soupeři ze začátku roku, které jsem normálně porážel nebo s nimi aspoň dojížděl mi teď na každém závodě odjeli hned na prvním kopci a nemělo smysl se za nimi hnát. Docela mě to jako dost soutěživého člověka vzalo. Najednou Míra, Jirka, Ruda byli lidi, kteří prostě jezdí jinou ligu. S Alánkem, Bobkem s kterými jsem ještě nedávno jezdil skoro každý závod, byli také někde jinde. Kolík moc na závody nejezdil, zůstal jsem prostě sám s novými, neznámými lidmi. Od závodu jsem si na měsíc musel odpočinout. Brouzdal jsem se jen tak krajinou.
Na začátku léta jsem se nechal zlákat na závod Masters v Roudnici. Chtěl jsem prostě poprvé v životě zajet závod s průměrem nad 40km/h. Vše mi v tom závodě šlo až moc dobře, pohyboval jsem se vepředu, síly byly, ale vše narušil pád pár km před cílem. V prvních hodinách po pádu to vypadalo ještě dobře, Diablo mě ještě domů vláčet nemusel, stačilo podpírat, ale večer jsem si už nemohl dojít ani na záchod, všude mě musela Eliška vláčet nebo jsem se plazil po zemi, nohy byly prostě nepohyblivé. Následovalo pět dní v posteli, dalších deset na berlích a celkem třicetjedna dní bez kola a nějakého rychlejšího pohybu. Třísla jsou prevít a když si je člověk natrhne je zle. Číst na webu jak všichni závodí, sledovat Tour de France fakt hodně bolelo. Chtělo se mi strašně moc na kolo, počasí bylo ideální, závody krásné. Jen ty třísla byly proti.
Po padesátidvou dnech bez závodu jsem si byl vyzkoušet mini etapáček na Dabě v Solenicích. Měl jsem za sebou pár lehkých vyjížděk v Beskydech, pár kilo navíc a hlavně obrovskou chuť závodit. Dopadlo to jak jsem čekal, Petr Bartoš mě dal v obou etapách rozdílem třídy, Kuře rozdílem pěti tříd. Prostě jsem si připadal jako před pěti lety. Porazil mě i borec, který měl snad sto kilo.
Na Libušín jsem jel jen kvůli bodům do šlapky a doplnit závodní deficit. Vnitřně jsem si přál dojet lépe než Kolík. Celkově to nakonec vyšlo, ale to jen díky tomu, že před druhou etapou se Kolík nehcal zlákat vůni kuchyně v Bratronicích a pořádně se nacvak. Ve třetí etapě mě už odpáral rozdílem třídy. Další zjištění, můj výtah výkonosti, jede stále dolů jen nevím kde zastaví, protože v Libušíně jsem byl předposlední.....
Na SKS můžu vzpomínat jen jako na závod kde jsem udělal velkou radost Kubajzovi, který si po dvou letech odvezl můj skalp. K závodům jsem úplně přestal přistupovat jako k něčemu kde si zazávodím, ale spíše projedu a posbírám nějaké body do šlapky.
Věřil jsem už jen v Koloděje, že by mi mohli vrátit jiskru. Mé první Koloděje po pádu dopadly katastrofálně. Byl jsem jasně nejslabší článek, na každém brdku na mě skupina čekala až jsem raději kolo otočil a jel se vyjet do krajiny. Jako zaritý Kozoroh jsem se tímto zážitkem nepoučil a vyjel jsem ještě dvakrát. Jednou mě zachránil Iceman, který na mě počkal a dojel se mnou do Prahy a jednou a vlastně poprvé za dobu co jsem ve šlapkách na mě počkal Kolík, s kterým jsem za obrovského deště dojel do Prahy. Na rozdíl od Orlíka jsem už na Koloděje neměl. Uzavřela se mi další vrátka.
Zbývalo odjet POS a už jsem mohl do cyklistického důchodu. Na Posu jsem poprvé byl na startu úplně v klidu, jako bych jel jen na projížďku. I v Halounech ,kde jsem nechtěl závodit, jsem přeci jen byl trochu nervózní a byl jsem rozhodnutý jet co se dá. Byl to krásný pocit po startovní výstřelu nikam se nehnat, jen se nechat procedit na chvost a počkat si na své „nové“ lidi. Od úplné idyly mě odtrhly samozřejmě šlapky. Jeli jak o život a jelikož jsem nechtěl zůstat sám nezbývalo než jet s nimi. Trochu neplánovaně jsem se tedy vymačkal ještě na začátku řijna.
Na uzavření sezony zbývalo ješte důstojně ukončit Šlapku roku. Jelikož jsem se už od Libušína hecoval s Fáfi a Kolíkáčem nemohl jsem jim to nechat zadarmo. U Kolíka záleželo jak bude jezdit na závody. Výkonostně byl prostě mnohem lepší, musel jsem absolvovat o jeden až dva závody více jinak mě má. Naštěstí po Halounech už nikam nejel, mohl jsem být v klidu ještě jsem měl v záloze MTB závody v programu Daby. To s Fáfi to bylo horší, poslední dva měsíce jezdila snad každý den, na závodech brala bedny a najednou byla přede mnou asi o dvacet bodů. Kilometry se mi vzhledem k brzkému stmívání najížděly stále obtížněji, a když už jsem něco najel tak Fáfi taky. Nezbývalo než ještě vyrazit na nějaký závod, jedno jaký a hlavně dojet. Tím závodem, který mi zajistil pozici před Fáfi byla Zbraslavská osma. Jel jsem co to šlo, ale na biku neumím od Diabla jsem dostal skoro čtyři minuty, ale vše přebylo potěšení s umístění ve Šlapce roku -:). Stálo mě to hodně úsílí, ale v tomto jsem velmi spokojen. Třináctka je sice prokleté číslo, ale ke mně sedí, třináctého jsem se narodil.
Když vše zhrnu, byla to sezona, kterou bych už nechtěl zažít. Zimní příprava na dvě věci, na závodech jsem absolvoval přerod amatérského závodníka v turistu, nejel jsem žádný maraton, chyběl jsem na soustředění, vypadl jsem z Kolodějského balíku, vypadl jsem z TOP ten Šlapky roku, mí soupeři jezdí úplně jinde na druhou stranu poznal jsem nové lidi, jak na závodech, tak ve šlapkách, super společné tréninky a zážitky.
V tomto roce mi pomohlo snad nejvíce lidí v mém životě, když budu brát dopravu což je obrovská pomoc musím poděkovat zejména Diablovi, Kolíkáčovi, Atamanovi, Ježkovi, Strejdovi, Astralovi, Icemanovi, Kubajzovi a mnoha dalším, kteří mi odvoz nabídli, dále musím poděkovat Kuřeti s Malinou za servisní zásahy na mých kolech, Diablovi zvlášť za pomoc po mém pádu v Roudnici, Lacovi za sestavení krásného zimáka, Alánkovi, Bobkovi, Kaprovi, Johnymu, Quitovi, Rainymu, Rendovi, Míše, Fáfi, Pebemu, Mlhošovi, Gavošovi, Gejzovi, Sousedovi, Kajmanovi, Hruškovi, Bigmigovi, Radkovi za to že jsou a mohl jsem s nimi strávit spoustu času, prohodit pár slov, dali mi motivaci, sílu do něčeho na co bych se už dávno vykašlal. Nesmím zapomenout na své souputníky ze závodů Jirku Humplíka, Mářu, Rudu Kadlece, Míru Zbuzka, Edu Pinkavu, Petra Bartoše, Michala Veselého, prostě bez nich by mě to taky nebavilo. Doufám, že příští rok je budu moct opět označit za své soupeře.
Rok 2009, druhý rok s oranžovým srdcem.
Před druhým rokem ve šlapkách jsem měl veřejný cíl ,jezdit lépe než v roce 2008. Už jsem byl na svém dosavadním, životním vrcholu to znamenalo, udělat nějakou změnu. Trénování (rozuměj 1000km/měsíc) v polabí bylo minulý rok tvrdé, ale veselé a hlavně jsem se dost zlepšil. Když jsem slyšel, že Malina jezdit v zimě moc nebude, Renda můj hlavním soupeř má trenéra nedalo mi to a začal jsem shánět informace, kterou cestou se vydat. Soukromý cíl byl, jezdit minimálně v druhém balíku.
Na Malinovi s Kuřetem jsem viděl, že trénovat pod dohledem trenéra vede ke zlepšování, ale sám vím, že vzhledem ke svému zaměstnání nebudu schopet trénovat přesně dle plánu, další nevýhodu jsem viděl ve finanční náročnosti. Ale i tak jsem o tom dost vážně uvažoval, protože má hlavní motivace Renda z KPO už měl trenéra. Mé váhání nakonec rozříznul Radek, který mi poslal dost detailní rozips svého tréninku a hlavně svůj názor na trénink s trenérem, jeho názor mi dával hlavu a patu. Do toho ještě věčný optimista Diablo, který cyklistikou žije , především padajícím listím, přispěl svými svéraznými názory, které se zdají na první pohled zvláštní, ale jasné a stručné. Trenér zamítnut.
Takže zbývalo se rozhodnout, zda-li brázdit silnice nebo chodit do posilovny a provádět další doplňkové sporty. Na brázdění silnic mi ještě chyběl správný zimák. Na svého Širera jsem prostě blatníky nedostal a na biku jsem nechtěl absolvovat druhou zimu. Naštěstí máme ve šlapkách zlaté srdce a hlavně zlaté ručičky Laca, který mi z dalekého Popradu nabídnul sestavení zimáka za velmi zajímavých podmínek. S nostalgii jsem zabalil do krabice od Kuřete , svého Šírera na kterém jsem se silniční cyklistikou začínal, odjel jsem na něm svého prvního Krále, Beskyda, UAC, seznámil jsem se se šlapkami, srdíčko bolelo, ale nešlo jinak..... Pak už jen zbývalo čekat co mi ten slovenský MacGyver vytvoří. Byl jsem prostřednictvím Skypu průběžně od Laca informován v jakém stadiu představby se zimáček nachází. Nejvíce mě bolely fotky, na kterých byl Šírer nařezán na trubky! Prostě už tam bylo vše tak zarezlé, že nepřežil odmontování komponentů. Hold byla naše rodina zase o jednoho člena menší. Na dalších fotkách už jsem viděl svého zimáka, nádherný žlutý rám, stříbrná vidlice, černá říditka a hlavně stříbrné blatníky! Už jsem se nemohl dočkat až mi ten dárek z Popradu dorazí. Za pár dní se tak stalo. Všechny díly byly v krabici zabaleny jako by byly ze skla. Bylo vidět, že Laco si dal dost práce se zabalením mého přírustku do rodiny. Bál jsem se, že se mi nepodaří ho sestavit, zvláště jsou-li mé technické dovednosti na úrovni, kde výměna duše představuje jejich vrchol..... Zvládnul jsem to a má Meridka se vyklubala na svět dost brzy, zbývalo jí ještě opatřit plýnky (rozuměj zástěrky) a mohla vyrazit na silnice. Tady zase vypomohl Kolíkáč, od kterého jsem dostal plastovou roli na zástěrky. Instalace zástěrek mi zabrala již více času, ale dílo se podařilo, jsou až na zem a ze žádného zimního balíku mě nevyhodí! Zimáka jsem měl a variantě brázdit polabí už nic nebránilo. Posilovna mě nelákala.
Začal prosinec. Hned od prvního týdne mám jasno. Týdně 2x přes 100km a 2x kolem 50km. První týden vyšel nádherně, vše splněno. První stovečka tedy bolela, ale byla tam hned 2.12.. Za prvních deset dní jsem měl skoro 500km. Počasí se začalo kazit, na kolo vyrazili jen Ti neodvážnější a mezi ně orpavdu nepatřím. Veškeré km jsem většinou najížděl sám. Kolík měl starosti s bytem, Ice moc nejezdil, Malina se věnoval plavání, běhu, Kuře měl zimní spánek, Renda makal podle trenéra, zůstal jsem sám a to se v mínusech a závějích jezdí špatně.
Začal jsem uvažovat o tom, že se nechám zlákat Malinou k běhu kolem přehrady. Už měl něco naběháno ještě k tomu bývalý fotbalista, dal jsem si před prvním společným během pár samostatných běžeckých tréninků, kde jsem se snažil prodlužovat čas tréninku z úvodních 20min. až na 40min. Po asi čtyřech trénincích jsem zavolal Malinovi, že se rád proběhnu. Náš první trénink proběhl přes den, dali jsme asi 5km, byla to pohoda, moc mě to začalo bavit. Běhali jsme docela často, vzdálenosti prodlužovali, tempo nehrotili. Jednou jsem se proběhnul také s Rendou u něj nemůžu zapomenout na jeho svítilnu, kterou měl na hlavě. Byli jsme běhat v absolutní tmě , když jsem na něj čekal uprostřed hlubokého lesa, vyhlížel jsem spíše vrahy a úchyly než závodníka Rendu, z ničeho nic jsem zahlédl v dáli světýlko, které se přibližovalo, naprosto mě oslepilo a pak na mě začalo mluvit, uff úchyl to není. Když mě běhání bavilo nejvíc, zasáhla vyšší moc. Domluvil jsem se s Malinou na večerním běhu. Bylo čerstvě nasněženo tak deset cm po celém lese. Běžel jsem na místo srazu, ani jsem neviděl na cestu jak vše splývalo a najednou šlápnu do prázdna vší vahou. Kotník udělal chrchrrrrr a už jsem se svíjel bolestí na lesní cestě daleko od všeho a všech. Blížil se čas našeho srazu s Malinou, už mu chci volat, že nedorazím. Když vytáčím jeho číslo, kotník rozhýbávám a jdu dokonce do poklusu. Típu telefon a věřím, že to bude ok. Když dorazím na hráz kotník už nebolí jen příjemně pálí. Odběhneme si svých 40minut a běžíme domů. Doma sundám botu a vidím pěkně nateklý kotník. Nakonec se z této noční příhody stalo šestnáct dní bez pohybu. Vše natrénováno z prvních dní je pryč.
Když už začínal být kotník v poho začal se blížit termín porodu mého syna. Jezdili jsme do porodnice rodit od 23.12. do 30.12. denně. Jít někam na trénink bylo nemyslitelné, už stačilo, že v práci jsem se nehnul od hlavních východových dveří. Nakonec jsme porodili přímo na Silvestra. Další přírustek do rodiny, Vojta. Prosinec ukončen s podprůměrnými 614km.
Leden co počasí se týče byl ještě horší. Na kolo jsem vyrážel jen zcela ojediněle, nesystematicky. Dalších sportů také moc nebylo, přišlo nachlazení, silná chřipka. Běhy okolo Hostivařské přehrady začaly být výživnější především výběhy do kopce se sklonem kutálejících hadů. S Malinou jsem tyto výběhy absolvoval jednou. Sám jsem do toho stometrového krpálu vysprintoval dvakrát nebo třikrát apak jen další čtyři spíše výlezy. Rakeťák ho dal desetkrát a vždy pěkným kvapíkem. Zoufalost s minima natočených km mě dohnala poprvé vyzkoušel spinning, který mě naprosto neoslovil. Dvě hodiny šlapání na místě utekly sice rychle, vypotil jsem minimálně litr potu, ale chyběl ten vítr ve vlasech. Přišla na řadu také posilovna, kde jsem si vzpoměl na svá fotbalová léta, nejvíce jsem cvičil břicho a záda. Záda mě na maratónech vždy bolela. Překvapilo mě jak se stroje v posilovnách za těch patnáct let změnily. Za nás jich bylo tak deset, teď jsem si mohl vybírat na každý sval z minimálně dvou strojů. Bez systému mě to také nebavilo.
Přeci jen se v lednu stala událost , která mi tento měsíc zpříjemnila. Setkání s profíkem! Na netu jsem mi zalíbila velmi výhodná nabídka na odkup S-works silničních tretér. Když jsem kontaktoval prodejce, vyloupl se Standa Kozubek. Bomba, ještě jsem žil z dojmů, kdy jsme s Icemanem mrzli na křižovatce při posledních Varech a vyhlíželi rakeťáka Malinu a najednou mluvím s vítězem tohoto závodu. Naše první setkání proběhlo na Národní třídě. Očekával jsem nějakého namyšleného suveréna, který po mě tretry hodí, vyinkasuje love a setkání rychle skončí. Jaké bylo mé překvapení když se proti mně vyloupne naprosto normální kluk v džínách a mikině, kterému aspoň dle mých dojmů vůbec nevadilo povídat si o závodech jak našich amatérských tak jeho profesionálních v cizině a u nás. Hltal jsem každou větu, rozhovor se nesl naprosto v pohové rovině, až mi ani nepřišlo divné se zeptat, zda-li by se nejel někdy projet. K mému překvapení to nebyl problém. Fajn, svezeme se. Odcházel jsem nejen se svými novými tretrami, ale také s příslibem svezení s vítězem Varů. Standa byl zrovna v zimní přípravě stačilo se jen trefit do jeho programu. První termín nevyšel, zasáhla má nemoc. Druhý na který měl původně přijet také Malina už vyšel. Čekal jsem, že se pojede dost rychle, měl jsem sice příslib kompenzaci, ale stále jsem si říkal, že u těchto lidí kompenzace může znamenat mé maximálky. Ale šel jsem do toho. Sešli jsme se naproti plaveckému stadionu v Podolí. Standa přijel na čas, jediné co mě překvapilo tak bez helmy. Plán byl je směr Štěchovice a zpět. Usadil jsem se za zdní galuskou Standy a čekal, že to začne. Jedeme okolo 20 až 25km/hod. No, nic tak začneme asi až za Zbraslaví. Toužím si povídat, ale provoz nám jízdu ve dvojici nedovoluje. Spíše na Standu křičím až si připadám jak blbec. Kašlu na to a jen se vezu. Za Zbraslaví je tempo stále stejné. Jsem zvyklý když jedu ve dvojici, nastřídání, zeptám se tedy někde u Měchenic, jestli nechce vystřídat? Ne, že v pohodě. Jsem svědkem události, která ukazuje, že i profíci jsou normální lidi. Předjíždí nás obvyklý řidič blbeček, který zrcátkem skoro Standu sundal a ještě na nás troubí, Standa vystartuje a donutí blbečka zastavit. Probíhá obvyklý scénář těchto příhod, vysvětlování kdo jaký je atd. Byl to prostě mladej kluk, který vezl svou přítelkyni ve staré herce a chtěl ukázat jakej je borec. No vše dopadlo dobře a můžeme pokračovat. Probrali jsme způsob tréninku, postěžoval jsem si jak mě dokážou někteří rakeťáci na tréninku odrovnat, bylo mi doporučeno se na ně vykaš... a jezdit si své. Standovi předsezonní ambice, závody atd. Uteklo to strašně rychle ikdyž rychlost nepřesáhla 25km/h. V modřanech jsem Standovi popřál vše nejlepší do sezóny a odjel jsem směr domov. Únava minimální, nálada bombastická. JJ proč se honíme jak hovada, když se musí jezdit pomaloučku, to fakt nechápu -:). Týden na to vyrazím na trénink s naší severní větví a průměr máme 35km/h, tak asi tak.
V únoru se mi podaří vytáhnout ze zimního spánku Kuřete, který jen pracuje, provozuje gaučink a kamasutru. Ani ve snu mě nenapadá, že to bude vyjíždka na kterou dlouho nezapomenu . Jedeme se podívat na jeho chatu v Rabyni. Vytáhnul svého bika s jedním převodníkem a dvaceti kily. Na chatě poznávám Kuřecí rodiče, kteří nám přichystali teplé čajíčky a vánoční cukroví. Cesou do Prahy ve sjezdu do Štěchovic jede Honza jak šílenec, jsem za ním tak sto metrů, když už se blížime do obytné části vjede Honzovi do cesty auto, Honza do něj vletí a metelí salta až k betonovému sloupečku u krajnice. Tento pohled bych nikomu nepřál, naštěstí vše dobře dopadá, Honza v šoku, ale živej, řidič se ukazuje jako „rozumný“ a Honzu doveze až do Prahy.
Vyjel jsem také na hory, kde jsem si vyzkoušel běžky po osmnácti letech. Bylo to více plácání než běžkování, ale krásně jsem si to užil. Následovalo ještě pár výjezdů s balíkem od mostu, pár samotek jinak vůbec nic, protože sníh byl všude. Takže mé plány 1000km/měsíc, nebyly splněny ani čtvrtý zimní měsíc. Je jasné, že sezona bude podle toho vypadat. Začínám pokukovat po prvních závodech. Pražský zimní MTB jsem neabolvoval, protože počasí bylo opravdu tvrdé, obdivuju Gejzu, že se do toho vydal a dojel.
Naštěstí se ozval Diablo s nabídkou jet na Da-ba závody na biku. Už jsem byl tak natěšený na nějaký adrenalin, že jsem souhlasil. Vytáhnul jsem svého čtrnáct let starého bika a hurá na závody. MTB Da-ba obsahovala tři závody. V každém jsem jel na plno, ale díky nulové technice a nepříliš vydaření zimě jsem nedosáhnul na žádné dobré umístění. Jen jsem byl překvapený z toho, že jsem v pohodě dával, i o kolo Petra Bartoše, který mi minulý rok dost zatápěl nebo spíše mě porážel.
V tomto období mělo být zlatým hřebem soustředění na Jižní moravě. Bohužel v práci se vyskytly komplikace, které nesnesly odkladu a o soustředění jsem přišel. Začal se blížit PRS.
PRS poprvé na nové trati byl obrovská výzva, byl jsem zvědavý na to co udělala s mým tělem minimální zimní příprava. Jelo se mi super, kdybych si pořádně utáhnul rychloupínak zadního kola, objel bych to s prvním balíkem. To mě dost potěšilo, přeci jen mít za sebou všechny své soupeře a vědět, že to mohlo být lepší člověka potěší. Využil jsem svého dobrého naladění a hned druhý den po PRSu jsem yrazil na Da-ba časovku, kde mi poprvé unikla bedna o sekundu! Prohrál jsem s Petrem Bartošem, který měl kozu s diskem a já jen nádstavce. Závodění mě strašně bavilo, užil jsem si Sázavák, kde jsem byl poprvé v životě aspoň pár minut (tak dvě, tři) v úniku, Zákolany kde mi spadnul řetěz, ale i tak jsem měl lepší čas než minulý rok. První závodní měsíc jsem zakončil časovkou dvojic na Břežanské osmě, kde mě hodně překvapil Bobek, který moc nejel. V zimě mi trhal úsměv, PRS zajel famózně, měl nový karbonový rám, čekal jsem spíše, že nepojedu já. No nevadilo, vyšťavil jsem se dost a poslední jsme nebyli.
Květen začal firemním závodem ŠOS, tady se mi ukázal deficit ze zimi jako první. Dojel jsem daleko za lidmi s kterýma jsem chtěl dojel, ale zase jsem poznal nové soupeře a to Rudu z KPO a Jirku Humplika ze Smíchova. Považoval jsem je za soupeře s kterými bych měl normálně vyhrát, minulý rok jezdili dost za mnou. Kněžmost jen potvrdil Osmu, kde nám s Bobkem opět scházela lepší spolupráce k pokoření jedné hodiny, dvě sekundy prostě zamrzí. Další UAC v Jedomělicích jsem prokaučoval, tím, že jsem nevěděl kde je cíl a ikdyž jsem měl dost sil tak mi skoro celý náš balík včetně Jirky ukázal záda v cílové rovince. Poznal jsem neúnavného a proti všem závodícího Johnyho. Pak přišla zase nemoc a týdenní výpadek. Na Bělečské okruhy jsem přijel ještě nepříliš zdráv, počasí nám moc nepřálo a suma sumárum, mi to vše odjelo na prvním kopci a do cíle jsem se protrápil mezi poslednímy, hodně daleko za všemi svými lidmi.
Trénovat jsem jezdil do Kolodějí, kde se jezdilo sice zběsile, ale lépe než minulý rok. Z Orlíka se už nadobro vyklubala stoprocentní herečka, která je celá oranžová, ale celému světu tvrdí, že v žádném případě. Natočených jsem měl krásných 1263km.
Poprvé jsem jel na rovinatý závod, od kterého jsem si sliboval průměr 40km/h v „Sojovicích“. Jak se nakonec ukázalo rovina to nebyla, vítr foukal jako hrom a mě se potvrdilo, že ve větru jezdit neumím, prostě ten vítr necítím, asi jsem nějakej hemrafrodit. Po Sojovicích jsem jel na Dabu otestovat jak se podepsala nemoc na jízdu v kopcích. Tady jsem poprvé nedojel závod. Nevím jestli to bylo únavou ze Sojovic nebo špatným pitným režimem, ale dostal jsem takového hlaďáka, že jsem nemohl ve třetím okruhu ani otočit pedálem a prostě jsem vzdal svůj první závod v životě. V cíli jsem do sebe napral vše co mi kdo dal a jen díky Atamanovi, který mě odvezl do Prahy jsem ten den přežil.
Blížilo se Křivoklátské peklo, na které jsem prostě neměl výkonost. Nechal jsem se zlákat aspoň na první etapu. Zajel jsem strašně, nohy prostě nefungovaly byl jsem nakonec rád, že jsem odjel domů a v závodě nepokračoval. Úplně jsem ztratil chuť do závodění, naštestí se blížil můj oblíbený závod Brdský švih.
Tento závod považuji v tomto roce za rozhodující, tady jsem poprvé pochopil kam tento rok patřím. Už na Řevničáku jsem věděl, že je špatně, nejelo se mi dobře, dřel jsem. Mí noví soupeři Jirka, Ruda mi odjeli jako nic, jen zuby nehty jsem se dotáhnul k Johnymu. Závodilo se krásně, ale jel jsem hodně hranu, když Eda Pinkava na Babě rozhodl o přestávce na čůr.... ani mi to nevadilo, stal se ze mě turista. Toto zařazení se mi potvrdilo na Dabě. Do Milešova nepřijeli žádní top jezdci typu, David Klíma, Kuře atd, na statu se sešli prostě super kluci, kterří ten den byli určitě k poražení, ale mě šlo o to si to užít a pomoct Diablovi. Dojel jse poslední Diablovi jsem pomohl snad jen k totální šrotovanosti, ale strašně jsem si to užil.
Na závodech jsem prostě začal poznávat nové lidi, které jsem předtím nikdy neviděl. Mí soupeři ze začátku roku, které jsem normálně porážel nebo s nimi aspoň dojížděl mi teď na každém závodě odjeli hned na prvním kopci a nemělo smysl se za nimi hnát. Docela mě to jako dost soutěživého člověka vzalo. Najednou Míra, Jirka, Ruda byli lidi, kteří prostě jezdí jinou ligu. S Alánkem, Bobkem s kterými jsem ještě nedávno jezdil skoro každý závod, byli také někde jinde. Kolík moc na závody nejezdil, zůstal jsem prostě sám s novými, neznámými lidmi. Od závodu jsem si na měsíc musel odpočinout. Brouzdal jsem se jen tak krajinou.
Na začátku léta jsem se nechal zlákat na závod Masters v Roudnici. Chtěl jsem prostě poprvé v životě zajet závod s průměrem nad 40km/h. Vše mi v tom závodě šlo až moc dobře, pohyboval jsem se vepředu, síly byly, ale vše narušil pád pár km před cílem. V prvních hodinách po pádu to vypadalo ještě dobře, Diablo mě ještě domů vláčet nemusel, stačilo podpírat, ale večer jsem si už nemohl dojít ani na záchod, všude mě musela Eliška vláčet nebo jsem se plazil po zemi, nohy byly prostě nepohyblivé. Následovalo pět dní v posteli, dalších deset na berlích a celkem třicetjedna dní bez kola a nějakého rychlejšího pohybu. Třísla jsou prevít a když si je člověk natrhne je zle. Číst na webu jak všichni závodí, sledovat Tour de France fakt hodně bolelo. Chtělo se mi strašně moc na kolo, počasí bylo ideální, závody krásné. Jen ty třísla byly proti.
Po padesátidvou dnech bez závodu jsem si byl vyzkoušet mini etapáček na Dabě v Solenicích. Měl jsem za sebou pár lehkých vyjížděk v Beskydech, pár kilo navíc a hlavně obrovskou chuť závodit. Dopadlo to jak jsem čekal, Petr Bartoš mě dal v obou etapách rozdílem třídy, Kuře rozdílem pěti tříd. Prostě jsem si připadal jako před pěti lety. Porazil mě i borec, který měl snad sto kilo.
Na Libušín jsem jel jen kvůli bodům do šlapky a doplnit závodní deficit. Vnitřně jsem si přál dojet lépe než Kolík. Celkově to nakonec vyšlo, ale to jen díky tomu, že před druhou etapou se Kolík nehcal zlákat vůni kuchyně v Bratronicích a pořádně se nacvak. Ve třetí etapě mě už odpáral rozdílem třídy. Další zjištění, můj výtah výkonosti, jede stále dolů jen nevím kde zastaví, protože v Libušíně jsem byl předposlední.....
Na SKS můžu vzpomínat jen jako na závod kde jsem udělal velkou radost Kubajzovi, který si po dvou letech odvezl můj skalp. K závodům jsem úplně přestal přistupovat jako k něčemu kde si zazávodím, ale spíše projedu a posbírám nějaké body do šlapky.
Věřil jsem už jen v Koloděje, že by mi mohli vrátit jiskru. Mé první Koloděje po pádu dopadly katastrofálně. Byl jsem jasně nejslabší článek, na každém brdku na mě skupina čekala až jsem raději kolo otočil a jel se vyjet do krajiny. Jako zaritý Kozoroh jsem se tímto zážitkem nepoučil a vyjel jsem ještě dvakrát. Jednou mě zachránil Iceman, který na mě počkal a dojel se mnou do Prahy a jednou a vlastně poprvé za dobu co jsem ve šlapkách na mě počkal Kolík, s kterým jsem za obrovského deště dojel do Prahy. Na rozdíl od Orlíka jsem už na Koloděje neměl. Uzavřela se mi další vrátka.
Zbývalo odjet POS a už jsem mohl do cyklistického důchodu. Na Posu jsem poprvé byl na startu úplně v klidu, jako bych jel jen na projížďku. I v Halounech ,kde jsem nechtěl závodit, jsem přeci jen byl trochu nervózní a byl jsem rozhodnutý jet co se dá. Byl to krásný pocit po startovní výstřelu nikam se nehnat, jen se nechat procedit na chvost a počkat si na své „nové“ lidi. Od úplné idyly mě odtrhly samozřejmě šlapky. Jeli jak o život a jelikož jsem nechtěl zůstat sám nezbývalo než jet s nimi. Trochu neplánovaně jsem se tedy vymačkal ještě na začátku řijna.
Na uzavření sezony zbývalo ješte důstojně ukončit Šlapku roku. Jelikož jsem se už od Libušína hecoval s Fáfi a Kolíkáčem nemohl jsem jim to nechat zadarmo. U Kolíka záleželo jak bude jezdit na závody. Výkonostně byl prostě mnohem lepší, musel jsem absolvovat o jeden až dva závody více jinak mě má. Naštěstí po Halounech už nikam nejel, mohl jsem být v klidu ještě jsem měl v záloze MTB závody v programu Daby. To s Fáfi to bylo horší, poslední dva měsíce jezdila snad každý den, na závodech brala bedny a najednou byla přede mnou asi o dvacet bodů. Kilometry se mi vzhledem k brzkému stmívání najížděly stále obtížněji, a když už jsem něco najel tak Fáfi taky. Nezbývalo než ještě vyrazit na nějaký závod, jedno jaký a hlavně dojet. Tím závodem, který mi zajistil pozici před Fáfi byla Zbraslavská osma. Jel jsem co to šlo, ale na biku neumím od Diabla jsem dostal skoro čtyři minuty, ale vše přebylo potěšení s umístění ve Šlapce roku -:). Stálo mě to hodně úsílí, ale v tomto jsem velmi spokojen. Třináctka je sice prokleté číslo, ale ke mně sedí, třináctého jsem se narodil.
Když vše zhrnu, byla to sezona, kterou bych už nechtěl zažít. Zimní příprava na dvě věci, na závodech jsem absolvoval přerod amatérského závodníka v turistu, nejel jsem žádný maraton, chyběl jsem na soustředění, vypadl jsem z Kolodějského balíku, vypadl jsem z TOP ten Šlapky roku, mí soupeři jezdí úplně jinde na druhou stranu poznal jsem nové lidi, jak na závodech, tak ve šlapkách, super společné tréninky a zážitky.
V tomto roce mi pomohlo snad nejvíce lidí v mém životě, když budu brát dopravu což je obrovská pomoc musím poděkovat zejména Diablovi, Kolíkáčovi, Atamanovi, Ježkovi, Strejdovi, Astralovi, Icemanovi, Kubajzovi a mnoha dalším, kteří mi odvoz nabídli, dále musím poděkovat Kuřeti s Malinou za servisní zásahy na mých kolech, Diablovi zvlášť za pomoc po mém pádu v Roudnici, Lacovi za sestavení krásného zimáka, Alánkovi, Bobkovi, Kaprovi, Johnymu, Quitovi, Rainymu, Rendovi, Míše, Fáfi, Pebemu, Mlhošovi, Gavošovi, Gejzovi, Sousedovi, Kajmanovi, Hruškovi, Bigmigovi, Radkovi za to že jsou a mohl jsem s nimi strávit spoustu času, prohodit pár slov, dali mi motivaci, sílu do něčeho na co bych se už dávno vykašlal. Nesmím zapomenout na své souputníky ze závodů Jirku Humplíka, Mářu, Rudu Kadlece, Míru Zbuzka, Edu Pinkavu, Petra Bartoše, Michala Veselého, prostě bez nich by mě to taky nebavilo. Doufám, že příští rok je budu moct opět označit za své soupeře.
čtvrtek 10. prosince 2009
Lemond – Jak jsem se stal členem
Dnes přinášíme hodnocení sezóny 2009 od jednoho z nových členů, Lemonda ve formě ankety.
Lemond – Jak jsem se stal členem
1, Jak hodnotíš sezónu 2009?
Členem VŠ jsem se stal až v polovině října 2009. Děkuji moc Kolíkáčovi. Ke šlapkám jsem se dostal vlastně náhodou.
Ke konci prázdnin (myslím, že 20.8.) jsem se připletl do nějakého odpoledního cyklistického hemžení poblíž Bělče.
Závod to očividně nebyl, během jedné hodiny jsem potkal asi 30 cyklistů v obou směrech, jeli ale
dost pomalu. Jeden dokonce zastavil a vyfotil si mě. Pak jsem hledal, jestli ta fotka
není někde vystavená. Co to vlastně bylo za akci jsem dodnes nezjistil. Při tom hledání jsem objevil RacerGallery,
kde mě zaujal dvousmyslný název cyklistů v Oranžovém dresu. Za První republiky prý existoval
cyklistický spolek "Nežeň se!". Ihned se koukám na stránky VŠ. Ty mi svou nejen
grafickou úrovní vyrazily dech.
Na silničním kole mě jezdit vždy bavilo, tak po několik dní hltám pro mě
naprosto nové informace o závodech (žádný jsem dosud nejel). Zjišťuji co je to UAC, CKKV,... Z kontextu dedukuji,
že bidon je cyklistická láhev a brdek kopec. Jen pořád nevím, co je "magnet, popř. magneťák" a k čemu jsou návleky na tretry.
Koukám se jaké má kdo kolo (baví mě stále něco vylepšovat).
S radostí zjišťuji, že několik závodů se jede přes K. Žehrovice, kde bydlím. Jen mi trochu mrazí v zádech z dosahovaných průměrných rychlostí
nejen na tratích, které znám.
Na kole jsem trénoval v rámci možností. Od dubna jsem proháněl nového celouhlíkového LeMonda po Křivoklátsku a Rakovnicku.
S ohledem na blížící se obhajobu disertační práce 16.9. jsem se ale musel mírnit.
Přeci jenom FEL v Praze a mé pracoviště, Fyzikální ústav AV, mají poněkud jiné požadavky než nejmenovaná plzeňská "univerzita".
2, Nejkrásnější zážitek ze sezóny 2009?
Docela mě zajímalo, jakéže avs dosáhnu já. Klikovy vrchy se přímo nabízely. Na Velkou Dobrou to mám sice kousek,
ale vůbec jsem tehdy nevěděl, jestli mohu přijet bez licence nebo klubového průkazu. Tak se rozhoduju, že vyrazím
ve stejnou dobu z K.Ž. jako závod z Dobré a budu zvědav, kdy mě dojedou. 20.9. vyrážím pár minut po jedenácté.
První skupina mě dojela na začátku stoupání v Městečku těsně za přejezdem (slovo balík nemám rád, ten se dle mého názoru ze skupiny stane, až v ní někdo spadne).
Nechci překážet a včas opouštím silnici a asi minutu čekám, až bude volno.
Nahoře špatně odbočuju na Nezabudice, po půl km se vracím na trať. Mám pocit, že za mnou už nikdo nejede. Ve sjezdu do Roztok mě zase předjíždí několik lidí, rychlá jízda z kopce je moje slabina. Jedu po čáře, a doufám, že se moc nepletu.
Následuje kopec nahoru nad Roztoky. Moc mi to už nejede, přece jenom jsem trochu počítal s tím, že kdykoli budu chtít, pojedu si svou cestou. Ale to nešlo. Vůbec jsem si neuvědomil, že mě organizátoři budou považovat také za závodníka.
Říkal jsem si, že když nemám číslo tak nepatřím k závodu. Ve 40 km/h je to těžké někomu s práporkem vysvětlovat. Tím spíš, že jedu na kole,
které rozhodně není určeno na jízdu do hospody (kde se opře o zeď a zpět se vede).
V zatáčce poznávám vydatně povzbuzujícího Léňu. Mám dost času říct, že jedu rekreačně a nejsem závod. Léňa odpovídá, že i tak je to dobrý.
Ale i proč nejedu rychleji: "Greg LeMond, to musí jet samo!" V duchu si představuji, kam by to jelo, když bych skutečně přestal v tom krpálu šlapat.
Najednou si uvědomuji, že je to poprvé v životě, kdy mě někdo na kole povzbudil. Maximálně se pozdravím s cyklistou v protisměru, nebo na mě zatroubí auto, abych se nemotal. Jinak nic.
Těch pár okamžiků v zatáčce bylo opravdu něco, na co se nezapomíná. Ještě před koncem kopce vím, že chci tyhle lidi v Oranžových dresech poznat
blíže. Přezdívka Lemond se nabízí sama, jen mám obavu, že bude s ohledem na mé výkony působit trochu ironicky.
Už se těším na dres.
3, Nejhorší zážitek ze sezóny 2009?
Totálně mi došly síly v kopci ze Sýkořice. Nahoře se klidím ze silnice. Zastavuji pod stromem a dřevěným křížem.
Asi nebyl dobrý nápad brát si na tuhle trať jen půl litru vody a čtyři hašlerky (počítal jsem na 20 km jednu). Chtěl jsem vézt co nejméně zátěže.
O tom, že existují nějaké gely, jonťáky apod. jsem tehdy neměl ani ponětí. Jede ještě hodně cyklistů, teď mám sice průměr 26, ale už bych jim nestačil.
Normálně bych to tu pořádně rozjel, až domu je to skoro po rovině. Dlouhých 10 minut čekám a pozoruji závod.
Občas zaslechnu, co si kdo v posledních metrech kopce povídá. Např.: "Ty Šlapky se tu rojí jak oranžoví mravenci."
Nabírám poslední síly. Klikovy vrchy po tom, co jsem několik týdnů pořádně neseděl na kole není dobrý nápad. Navíc jsem to zazdil tou vydatnou stravou.
4, Nejlepší šlapkovská hláška či úryvek z reportu 2009?
Po mých zkušenostech už jen název reportu od Kolíkáče– "Klikovy vrchy to je perla UACu"
5, Nejlepší šlapkovské foto sezóny 2009?
foto
6, Nejlepší šlapkovský report sezóny 2009?
Léňa - Rok přeměny
7, Jak probíhá zimní příprava?
Snažím se jezdit na kole, kdy to jen trochu jde.
Poté co jsem na konci listopadu vjel do asfaltového lepidla na rovince nad Sýkořicí se snažím spíše
než trénovat ty nánosy ze zánovních PRO3 plášťů ojet, abych mohl klidně spát.
Doufám, že mě v sezoně 2010 už nic horšího nepotká. Kola se neuvěřitelně rychle obalila směsí kamínků všech možných velikostí. Ještě, že jsem neměl blatníky, to bych to mohl akorát nést. Budu se muset poohlédnout po nějakém cyklotrenažéru. Už mě to neustálé čištění kola unavuje. Na válce raději zapomenu, prý to není tak snadné, jak to vypadá.
8, S jakými cíli vstupuješ do sezóny 2010?
Najet co nejvíce km. Zkusit několik závodů poblíž: PRS, POS, Bělečské okruhy, určitě Klikovy vrchy, možná Karlovy Vary - Unhošť,
Král Šumavy zatím jen 150km.
Lemond – Jak jsem se stal členem
1, Jak hodnotíš sezónu 2009?
Členem VŠ jsem se stal až v polovině října 2009. Děkuji moc Kolíkáčovi. Ke šlapkám jsem se dostal vlastně náhodou.
Ke konci prázdnin (myslím, že 20.8.) jsem se připletl do nějakého odpoledního cyklistického hemžení poblíž Bělče.
Závod to očividně nebyl, během jedné hodiny jsem potkal asi 30 cyklistů v obou směrech, jeli ale
dost pomalu. Jeden dokonce zastavil a vyfotil si mě. Pak jsem hledal, jestli ta fotka
není někde vystavená. Co to vlastně bylo za akci jsem dodnes nezjistil. Při tom hledání jsem objevil RacerGallery,
kde mě zaujal dvousmyslný název cyklistů v Oranžovém dresu. Za První republiky prý existoval
cyklistický spolek "Nežeň se!". Ihned se koukám na stránky VŠ. Ty mi svou nejen
grafickou úrovní vyrazily dech.
Na silničním kole mě jezdit vždy bavilo, tak po několik dní hltám pro mě
naprosto nové informace o závodech (žádný jsem dosud nejel). Zjišťuji co je to UAC, CKKV,... Z kontextu dedukuji,
že bidon je cyklistická láhev a brdek kopec. Jen pořád nevím, co je "magnet, popř. magneťák" a k čemu jsou návleky na tretry.
Koukám se jaké má kdo kolo (baví mě stále něco vylepšovat).
S radostí zjišťuji, že několik závodů se jede přes K. Žehrovice, kde bydlím. Jen mi trochu mrazí v zádech z dosahovaných průměrných rychlostí
nejen na tratích, které znám.
Na kole jsem trénoval v rámci možností. Od dubna jsem proháněl nového celouhlíkového LeMonda po Křivoklátsku a Rakovnicku.
S ohledem na blížící se obhajobu disertační práce 16.9. jsem se ale musel mírnit.
Přeci jenom FEL v Praze a mé pracoviště, Fyzikální ústav AV, mají poněkud jiné požadavky než nejmenovaná plzeňská "univerzita".
2, Nejkrásnější zážitek ze sezóny 2009?
Docela mě zajímalo, jakéže avs dosáhnu já. Klikovy vrchy se přímo nabízely. Na Velkou Dobrou to mám sice kousek,
ale vůbec jsem tehdy nevěděl, jestli mohu přijet bez licence nebo klubového průkazu. Tak se rozhoduju, že vyrazím
ve stejnou dobu z K.Ž. jako závod z Dobré a budu zvědav, kdy mě dojedou. 20.9. vyrážím pár minut po jedenácté.
První skupina mě dojela na začátku stoupání v Městečku těsně za přejezdem (slovo balík nemám rád, ten se dle mého názoru ze skupiny stane, až v ní někdo spadne).
Nechci překážet a včas opouštím silnici a asi minutu čekám, až bude volno.
Nahoře špatně odbočuju na Nezabudice, po půl km se vracím na trať. Mám pocit, že za mnou už nikdo nejede. Ve sjezdu do Roztok mě zase předjíždí několik lidí, rychlá jízda z kopce je moje slabina. Jedu po čáře, a doufám, že se moc nepletu.
Následuje kopec nahoru nad Roztoky. Moc mi to už nejede, přece jenom jsem trochu počítal s tím, že kdykoli budu chtít, pojedu si svou cestou. Ale to nešlo. Vůbec jsem si neuvědomil, že mě organizátoři budou považovat také za závodníka.
Říkal jsem si, že když nemám číslo tak nepatřím k závodu. Ve 40 km/h je to těžké někomu s práporkem vysvětlovat. Tím spíš, že jedu na kole,
které rozhodně není určeno na jízdu do hospody (kde se opře o zeď a zpět se vede).
V zatáčce poznávám vydatně povzbuzujícího Léňu. Mám dost času říct, že jedu rekreačně a nejsem závod. Léňa odpovídá, že i tak je to dobrý.
Ale i proč nejedu rychleji: "Greg LeMond, to musí jet samo!" V duchu si představuji, kam by to jelo, když bych skutečně přestal v tom krpálu šlapat.
Najednou si uvědomuji, že je to poprvé v životě, kdy mě někdo na kole povzbudil. Maximálně se pozdravím s cyklistou v protisměru, nebo na mě zatroubí auto, abych se nemotal. Jinak nic.
Těch pár okamžiků v zatáčce bylo opravdu něco, na co se nezapomíná. Ještě před koncem kopce vím, že chci tyhle lidi v Oranžových dresech poznat
blíže. Přezdívka Lemond se nabízí sama, jen mám obavu, že bude s ohledem na mé výkony působit trochu ironicky.
Už se těším na dres.
3, Nejhorší zážitek ze sezóny 2009?
Totálně mi došly síly v kopci ze Sýkořice. Nahoře se klidím ze silnice. Zastavuji pod stromem a dřevěným křížem.
Asi nebyl dobrý nápad brát si na tuhle trať jen půl litru vody a čtyři hašlerky (počítal jsem na 20 km jednu). Chtěl jsem vézt co nejméně zátěže.
O tom, že existují nějaké gely, jonťáky apod. jsem tehdy neměl ani ponětí. Jede ještě hodně cyklistů, teď mám sice průměr 26, ale už bych jim nestačil.
Normálně bych to tu pořádně rozjel, až domu je to skoro po rovině. Dlouhých 10 minut čekám a pozoruji závod.
Občas zaslechnu, co si kdo v posledních metrech kopce povídá. Např.: "Ty Šlapky se tu rojí jak oranžoví mravenci."
Nabírám poslední síly. Klikovy vrchy po tom, co jsem několik týdnů pořádně neseděl na kole není dobrý nápad. Navíc jsem to zazdil tou vydatnou stravou.
4, Nejlepší šlapkovská hláška či úryvek z reportu 2009?
Po mých zkušenostech už jen název reportu od Kolíkáče– "Klikovy vrchy to je perla UACu"
5, Nejlepší šlapkovské foto sezóny 2009?
foto
6, Nejlepší šlapkovský report sezóny 2009?
Léňa - Rok přeměny
7, Jak probíhá zimní příprava?
Snažím se jezdit na kole, kdy to jen trochu jde.
Poté co jsem na konci listopadu vjel do asfaltového lepidla na rovince nad Sýkořicí se snažím spíše
než trénovat ty nánosy ze zánovních PRO3 plášťů ojet, abych mohl klidně spát.
Doufám, že mě v sezoně 2010 už nic horšího nepotká. Kola se neuvěřitelně rychle obalila směsí kamínků všech možných velikostí. Ještě, že jsem neměl blatníky, to bych to mohl akorát nést. Budu se muset poohlédnout po nějakém cyklotrenažéru. Už mě to neustálé čištění kola unavuje. Na válce raději zapomenu, prý to není tak snadné, jak to vypadá.
8, S jakými cíli vstupuješ do sezóny 2010?
Najet co nejvíce km. Zkusit několik závodů poblíž: PRS, POS, Bělečské okruhy, určitě Klikovy vrchy, možná Karlovy Vary - Unhošť,
Král Šumavy zatím jen 150km.
úterý 8. prosince 2009
Královské ohlédnutí (Kolíkáč)
Kategorie:
Akce,
Král Šumavy,
Reportáže
- Kolíkáč – Královské ohlédnutí Je začátek září roku 2000 a já mám celý týden podivné mrazení v krajině břišní. Blíží se můj první závod na kole, silniční Král Šumavy. Jedu ještě s kamarádem Smithem, který mě k tomu přemluvil, pro mě hodně dlouhých 145km a mám z toho šílený respekt. Dojel jsem totálně vyčerpán v čase přes 8 hodin a nevěřícně koukal na ty šílence, co se vraceli z dlouhé trasy.
V roce 2001 jedeme Krále s Honzou, celý závod pomalu proprší a je ukrutná zima, ale nakonec šťastně zdoláváme 160km.
Rok 2002 už jedeme pod hlavičkou nově vzniklého klubu s názvem „Vinohradské Šlapky“. Deitl, Adam, Zvary a Honza dávají 160km, já se trápím přes 11 hodin na 250km. Ale dal jsem jí!
Rok 2003 a Honza má chuť též na dlouhou. Společně s novým členem Bigmigem se nám to podaří, s Honzou si to užíváme přes 12 hodin, ale pocity v cíli jsou jak kdyby jsme to vyhráli.
Rok 2004 zdolává dlouhého Krále i Šemík, který jede jako domestik Honzovi. S Bigmigem vydržím jen do půlky závodu.
V roce 2005 stálo na startu už 15 Šlapek formující se do proslavených skupin. Mě se podaří jet s královnou Šumavy Miki a dostat se s časem pod 9 hodin.
Rok 2006 a parádní skupina s Mirkem, Jurou a vrchním domestikem Vyhupem.
Rok 2007 a 29 odhodlaných oranžistů bojují v dešti a mlze.
Před rokem se povedla skupina s Kaprem, orange dresy na pódiu díky Cancellare a Astralovi.
Je konec srpna roku 2009 a já mám celý týden podivné mrazení v krajině břišní. Blíží se můj desátý silniční Král a mám z toho šílený respekt...
Přejíždíme čipový koberec a řítíme se do dalšího dobrodružství jménem Král Šumavy. Na prvních kruhácích jsem trochu natlačen do protisměru, ale stojící auta mají úctu z toho mega balíku a tak v poklidu čekají až se přeženeme. Mým magnetem se stává orange dres RiCe, letos se mi zdá, že máme obdobnou sezónu, plnou nucených přestávek vlivem pádů a nemocí. A před rokem mě zle prohnal, a tak letos už to nesmím dovolit. Dreamer je tu taky, přece jenom rozumně nechal Mirka, který letos jezdí v nejlepší formě, co ho znám. Sice občas zahlédnu jeho dres blízko špice, ale nějaký vnitřní hlas mě nabádá, držet se RiCe
Je to dost adrenalinová záležitost, stále ruce na brzdách a převody nastaveny tak, aby dokázaly i prudce zrychlit. Náhle je tu i Gavoš, lákám ho k sobě a k RiCovi, který zrovna trošku odskočil, ale Gavoš s díky odmítá. AC Sparta si z okolních příkopů udělala veřejné WC, ulevuje si snad celý tým a pak mohutnými přískoky zase pádí na špic. Jo takhle se háknout a nechat se vytáhnout dopředu, ale to by musel být cíl už v Kdyni
Bufet jen prolítneme, jak jsme se předem domluvili, máme všeho dostatek a na Špičák by jsme měli vydržet. Brdek stíhá brdek, furt se musí řadit, ale síla skupiny a přítomnost RiCe a Olina dávají zapomenout na to trápení, které jsme tu zažíval před 14 dny. Liščí a Fleky, tady fotil někdy před 5 lety Dreamer, letos si užíváme lepšího asfaltu, ale i nechutných stojek, které tu jsou. Nabalujeme na sebe Tomáše Bartoše z HICu, který měl problém se sedlovkou a tradičně hlásí, že je úplně v háji
Stoupání na Špičák se mi takto bokem moc líbí, silnice bez provozu, romanticky schovaná v lese s příjemným sklonem a v dobré společnosti uteklo vcelku rychle a najíždíme na hlavní, kde už paní Kaprová obětavě stojí s bidony, já zajíždím k bufetu, strhávám návleky z treter, kolen a rukou a cpu je pořadatelům, kteří mi za to naopak lejou do bidonů nějakou barevnou tekutinu, nabízí rohlíky se salámem, které do sebe soukám s velkou radostí. Olin i RiC už jsou nastartovaní k sešupu do Železné Rudy, zaslouženě klesáme po vyžehleném asfaltu, přes skvěle ohlídanou křižovatku nám nebrání nic v tom, plynule pokračovat ve stoupání na Brunst. Tady se role pilota naší grupy ujímá Tomáš Bartoš a pravidelným tempem nám zpříjemňuje toto nekonečné stoupání
Před bufetem v Hartmanicích nám ještě pocuchá svaly nepříjemná stojka, nahoře fandí VLK z CKKV a na zaslouženém bufetu poletuje Jarmila
Javorník rozerval naši grupu na cucky, Coleman nasadil tempo, které už není sto uviset Dreamer a ani RiC. Co teď? Olin jede stále jako z praku, jeho 23 zubů mu ani nedovolí jinak, a tak se loučím s RiCem a hákuji Olina s Colemanem s ještě pár borci. Jsme nahoře, chytám druhý dech a zažívám slastné okamžiky, sešupem do Vacova, jééé jak jsme tady minulé ročníky trpěli, teď mě jen bolí ruce od brždění. A začíná asi nejhorší část letošního Krále, rozsekaná silnice na Vrbice, Maleč to je teda síla. Předrncáme to na bufet a čumím jak z jara, nikdo málem nestaví. S Olinem se ale dohadujeme, že musím vzít pití a trochu se zkulturnit, odlehčuji si v příkopě a když sosám asi 2-3 lok Birella, tak se tu zjevuje RiC. Hůůůů, skvělý, to vypadá, že by jsme mohli prapor skupiny B dotáhnout do cíle.
Nezdice a vrchol Šimanova jedeme tady už zase v orange seskupení, i když nová Šlapka Olin je zatím jen v červeném dresu. Zase postupně nabalujeme lidi, od Sušice ale spíše jen předjíždíme borce z kratších tras. Můžeme tak třeba pozdravit našeho Aleše někde u Cihelny. Začíná nám život znepříjemňovat protivítr, ale docela se střídá a cesta ubíhá. Starostlivě kontroluji hodinky a bohužel sen o 9 hodinách se začíná pomalu rozplývat. Jsme na hlavní na Klatovy, tempo je kolem 40km/hod., 240 kilometr a my jedeme jako časovku družstev, to prostě stojí za to. V Klatovech zjišťujeme, že jsme někde vytrousili Olina, do háje, malé podcenění jídla se mu nevyplatilo, mohli jsme se držet za ramena ve třech
Užívám si královské cílové pocity v hloučku oranžových duší a řveme nadšením, když vidíme další a další Šlapky, jak dojíždějí do cíle. To jsou pocity, které se nedají nikomu sdělit, ty se musí zažít!
středa 2. prosince 2009
úterý 1. prosince 2009
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)